Když jsem nedávno brouzdala na internetu, zastavil mě jeden odkaz na „hit internetu“. Titulek oznamoval, že jistou mladou krásku podvedl přítel. Ona se naštvala a pomstila se mu. Jak? Jak jinak než dle staré zásady: „Oko za oko, zub za zub.“ Natočila video, kde objímá svého „milence“ a s úsměvem na rtech se ptá, kdo se směje teď? Podvedla ho také a naše společnost bere tuto odvetu jako hit.
Sehnat si dneska někoho, kdo ochotně přispěchá, aby pomohl někomu ublížit a ještě k tomu touto skvělou cestou skrze rozkoš, není nijak zvlášť obtížné. Žijeme ve společnosti, kdy když se řekne slovo sex a pomsta, zrodí se mistrovský plán hodný pro misi NASA. Počítáme ovšem také s tím, že každá akce vyvolá také reakci?
Napadá mě otázka, zda se dané dívce ulevilo, když udělala to samé? Ta bolest, která nastane při zjištění, že nás milovaná osoba podvedla, nemůže nikdy zahojit pomsta stejného kalibru. Možná jen na oko a na začátku, nicméně po nějaké době přichází opět smutek a lítost. A co si budeme povídat, opakovat tuto „pomstu“ do nekonečna není ten nejlepší plán.
Člověk si málokdy uvědomí, že ubližuje pouze sám sobě. Bylo mi ublíženo, tak ublížím někomu dalšímu. Tento program, který máme nejspíš vštěpený už odnepaměti, nám nalhává, že jsme v právu. Slečně ublíží chlapec, slečna pak ublíží jinému chlapci, ten je ublížený a tak ublíží jiné slečně. A jsme v začarovaném kruhu.
Slovo „důvěra“ je dnes považováno za přežitek, za klišé, na které se už nehraje. Následek nevěry si každý nese sám na svých bedrech. A udělat to samé má za následek pouze jediné, a to že se cítíme ještě hůř. Klesneme totiž na stejnou úroveň jako náš protějšek. Lidská rasa není neomylná, chybovat je lidské, ale odpouštět je božské. Jen to chce notnou dávku času.
Petra Nosková