Ve čtvrtek nás s mojí dcerou Leontýnou pustili z nemocnice do domácího ošetřování. Pobyt tam jsem si vcelku užila, jelikož jsem nebyla nucena každý den vařit. Sranda přestala ve chvíli, kdy se Lea začala cítit dobře, což bylo hned po prvním dni nasazených antibiotik. Potřebovala jsem si ten pobyt něčím zpříjemnit, a tak jsem doufala, že tam potkám třeba svého Pana Otazníka (můj budoucí manžel). Byli tam hned tři potenciální adepti.
První byl doktor. Byl kontrolovat Leu hned druhý den. Já jsem samozřejmě na podobné situace připravená, takže jsem tam s mastnými vlasy, vytahaným trikem, bez podprsenky a vytahanými legíny pokoušela o oční balící techniku. Marně. Po mé snaze mrkat jako panenka jsem dostala do oka tik, takže jsem spíš vypadala jako někdo, kdo potřebuje psychiatrickou pomoc. Díky Bohu, že se na mou balící techniku nechytil, protože vyšší byl pouze do doby než jsem se zvedla z postele. Navíc jsem si všimla jeho rukou – měl je krásné a čisté, ale jeho dlaň oproti té mojí vypadala jako dětská ručicka. Možná to bylo tím, že měřil asi 160 cm a vážil tak 50 kilo.
Druhým adeptem byl sanitář, který svým tělem i obličejem připomínal Shreka, ale já tušila, že nevypadám zrovna jako princezna Elsa z Ledového království, a že se momentálně víc podobám Fioně. I když oproti ní mám teda vyčištěné uši a myju se sprchovým gelem. A taky se občas převléknu do jiného oděvu. Každopádně Shrek se jaksi nechytal na můj tik v oku. Říkala jsem si, že to už ani není možný, už tak jsem slevila z nároků na muže, a i přesto se stále nechytám. Pak mi došlo, že dokud nebudu bagetou se slaninou a majolkou, ani se u něj nechytnu. Když už jsem to chtěla vzdát a skočit z místního balkónu, na který byl vstup zakázán, přišel muž mého srdce. Dobře, to jsou silná slova. Přišel opravdu fešák. Vysoký, velmi hezký a elegantně oděn.
Myslela jsem si, že je to doktor z jiného oddělení, který tam jen procházel. Druhý den jsem nelenila, oprášila make-up a hřeben. Od Ley jsem si půjčila gumičku, abych si udělala culík a zdůraznila svůj dekolt a šíji. On stejně jako předchozí den procházel kolem našeho pokoje číslo 4, a zatímco já se tam na něj usmívám jako nějaký dement z Bohnického pavilonu od ucha k uchu, on prochází kolem našeho pokoje, a nejspíš si spletl čísla, neboť zase on s úsměvem dementa kráčel do pokoje číslo 5, kde na něj očividně čekala jeho žena a malá dcerka. Přemýšlela jsem, že bych v noci přešroubovala čísla pokojů. Jenže bych tak zmátla i sestřičky, které nám chodily podávat léky, a to jsem nechtěla. Měla bych dostat nějakou cenu za to, jak neustále beru ohledy na ostatní jako např. na ty sestřičky.
Pana Otazníka jsem zatím stále nenašla, ani jsem o něj malíčkem nezavadila, ale uklidňuji se tím, že adpet č. 1 (Liliput) byl na mě stejně moc malý, adept č. 2 (Shrek) byl spíš na větší Fiony než jsem já a na velký bagety, no a adept č. 3 (Pan Fešák) ten až časem pochopí, že lásku svého života měl na pokoji č. 4., tak bude pozdě… vlastně pozdě by bylo už ve čtvrtek. To nás pouštěli domů a já tam kvůli němu na něj přeci čekat nebudu!
Když už ne já, tak aspoň Lea si našla potenciálního chlapce pro život. Bylo mu asi 6. Jejich konverzace se moc nerozvíjela. Lea totiž skončila u toho, že mu vysvětlovala, že to je voda, zatímco on kroutil očima, že tohle náhodou ví, a že se to nevyslovuje “doda”, ale “voda.”
Myslím, že i Lea se poučila a na prvního Pana Otazníka si počká minimálně do dvaceti.