seznámili lidé, kteří tvoří do současné doby nerozlučný pár? Máme pro vás příběhy, které vás
rozněžní na duši a inspirují vás, kde hledat novou lásku!
Hřbitov místem smutku? U mě nikoliv!
hřbitov, abych ozdobila hrob své babičky. Jenže jsem si zapomněla peněženku a nemohla
jsem v místním obchůdku nic koupit. Smrákalo se, začalo mrholit a mně se nechtělo vracet
dvacet kilometrů zpět. Na nedalekém hrobě plály svíčky a měl bohatou výzdobu. Nenapadlo
mě nic jiného než vzít jednu svíčku a umělou květinu a přemístit ji na hrob mé babičky. Mé
konání viděl muž, kterého jsem si všimla až po svém počínání. Zrudla jsem od hlavy až k
patě. Přišel za mnou a vyčinil mi jako malé holce. Zmohla jsem se jen na nesouvislé koktání,
ale když jsem mu situaci vysvětlila, zmírnil nazlobený výraz. Třásla jsem se a muž mi bez
optání dal svůj kabát a pozval na čaj do nedaleké kavárny. Nakonec to po roce skončilo
svatbou.“
Úraz mi seslal do cesty mého anděla
ruky a několik týdnů jsem si poležel v nemocnici. Vždy s očekáváním jsem vyhlížel zdravotní
sestřičku Kláru. Jsem ostýchavý a zpočátku jsem se na ni jen nesměle usmíval a zrudl při
každé její pomoci. Viděla mě v mnoha choulostivých situacích, které bych nikomu nepřál.
Byla milá a nikdy nepřišla do práce se špatnou náladou. I tak si ale udržovala profesionální
odstup. Jednoho dne nedorazila, i když jsem věděl, že má mít směnu. Od jiné sestřičky jsem
se dozvěděl, že přestoupila na jiné oddělení. Na nic jsem nečekal, objednal pugét růží a poslal
vzkaz, že ji děkuji za její péči. Připojil jsem telefonní číslo, ale popravdě jsem nedoufal, že se
mi ozve. Asi po třech dnech mi od ní přišla zpráva a časem jsem se dozvěděl, že žije sama se
svou pětiletou dcerou. Nyní patřím do jejich rodiny i já.“
Zkusila jsem z nudy seznamku
několik vztahů a známostí, jenže ani ve svých třiceti letech mi nic nevyšlo. Pomalu jsem to
vzdávala, ale pak nastala pandemie a karanténa a já se z dlouhé chvíle registrovala na
seznamku. Vybrala jsem trochu praštěné fotky, žádné pózy modelky. Píplo mi několik zpráv,
ale neměla jsem chuť na žádnou odepsat. Kolem půlnoci mi blikla zpráva od jistého Petra. V
polospánku jsem ji otevřela a zůstala jsem ohromením zírat do displeje. Na fotce se na mě
smál sympatický muž a poslal mi vtipnou zprávu, že je příjemné mezi těmi všemi umělými
řasami a nepřirozenými make-upy najít přirozenou krásu. Šli jsme spát až k ránu, a i přes
přísná opatření jsme se do několika dnů setkali. Při pohledu do jeho očí jsem cítila něco
nepoznaného. Přitažlivost a sympatie byly vzájemné a zbytek karantény jsme strávili spolu.
Věřím, že jsem našla toho pravého.“
Spadla na mě v tramvaji
v ní s někým seznámit. Toho osudového dne jsem se díval na do mobilu a netušil jsem, že je v
tramvaji i má budoucí přítelkyně. Pár desítek metrů před zastávkou se již lidé shlukovali
kolem dveří. Jenže do kolejí vběhlo malé dítě a řidič musel prudce zabrzdit. Od tragédie bylo
opravdu blízko, ale mě se v ten moment obrátil život vzhůru nohama. Vlivem náhlého brždění
na mě spadla jedna mladá žena a vyrazila mi mobil z ruky. Překotně se mi omlouvala, avšak
já měl oči jen pro její krásnou tvář. Mobil byl rozbitý, ale mé srdce ožilo a doprovodil jsem
rozrušenou slečnu na koleje. Naše osudové setkání v tramvaji skončilo schůzkou, vztahem a
později společným bydlením.“