Přemýšlela jsem nad svým prvním randíčkem. Pamatuji si, když mi bylo asi 16, potkala jsem v jednom klubu kluka. Naše celá konverzace byla dost strohá. Zeptal se mě na jméno, jak se mám, a co piju. Ne, neobjednal mi pití, přitom bylo zdarma. Klub fungoval na způsob all-inclusive. Na otázku, co piju, jsem mu odpověděla redbull s vodkou, i přesto, že jsem pila džus. Chtěla jsem mu dát šanci, si myslet, že mě může opít a pak mě na tajňáka líbat u toalet. Myslela jsem si proto, že mi chce objednat další pití, když se mě na něj ptal… Na mou odpověď, že piji Redbull s vodkou, řekl: „Tak to jo.“ Tím konverzaci téměř ukončil a já zmateně pila jablečný džus. Pak mě požádal o telefonní číslo. Já mu ho dala a s úsměvem jsme se rozloučili. On šel evidentně lovit další čísla, a já šla stát frontu na vodku s Redbullem.
Napsal mi hned druhý den. Že by se mnou někam rád zašel a blíže mě poznal. Ptal se, kam bych ráda zašla. Bála jsem se jít na obyčejné kafe. Po zkušenosti s pitím v klubu jsem se obávala toho, že by při objednávce vzniklo nějaké faux –paus. Navrhla jsem kino. Ani nevím, na co jsme tenkrát šli. Celá naše konverzace před kinem probíhala asi v tomto duchu:
On: „Ahoj.“
Já: „Ahooj.“
On: „Je tu pěkná fronta.“
Já: „Koukám.“
Dlouhé čekání mlčky…
On: „Nech to, já tě zvu.“ U pokladny.
Já: „Tak děkuji, vezmu aspoň Popcorn. Jaký si dáš?“
On: „Sýr a slanina, ale klidně vem něco podle sebe.“
Já: „Dobře.“ Vzala jsem sýr a slanina. To mám taky ráda, aspoň něco máme společného. K tomu jsem vzala Colu.
Pak jsme šli mlčky do sálu a usedli. Začaly reklamy. Při druhé mi dal ruku na stehno. Nechápu, kde jsme přeskočili debatu o tom, jakou mám ráda hudbu, co ráda dělám ve volném čase, kde bydlím, atd. Nějak jsme z prvního rande udělali třetí a já jen mlčky seděla a nechápala situaci. No, na druhou stranu jsme prostě v 21. století a vše jde tak nějak dopředu. Oukey, třeba se mu jen líbí moje stehno. Při titulkách začínajícího filmu se rukou blížil do míst, kde stehno, dle mého názoru, končilo. Tam jsem si už říkala, že i kdyby bylo 22. století, nenechám si na první schůzce sahat do míst, kde mi končí stehna. A tak jsem mu ruku zarazila a pevně jsem mu jí držela na místě, kde bylo stehno. On tuto mojí reakci vyhodnotil nejspíš jinak, než byla myšlená.
Zřejmě měl pocit, že tím stiskem mu dávám najevo jakési vzrušení, protože ve chvíli, kdy jsem ho zarazila se otočil směrem ke mně a začal mě líbat. Ještě, že mezi námi byla ta opěrka, jinak se bojím, že by mě asi rovnou vysvlíknul. A na místo, kde nebyla stehna, mi vrazil něco, co se obávám, že by ruka nebyla. Hlavou mi běželo, že jediné, co o něm vím, je to, jak se jmenuje (jeho jeméno si už nepamatuji, říkejme mu třeba Ice man),a že má rád popcorn s příchutí sýra a slaniny. To bylo dost málo na to, aby mi mohl strkat jazyk do pusy. Kdybych aspoň znala stav jeho konta… Ne, ani to ne. Pořád je tu ta pravděpodobnost, že by takhle zval každý týden jinou a já se o to konto musela dělit s jinýma. Líbal ale hezky… To se mu musí nechat.
Ovšem film trval asi dvě hodiny a já z toho viděla tak 15 minut. Rty jsem měla jak Angelina Jolie. Kdybych věděla, jak bude probíhat naše kino, vzala bych si i slinták nebo bryndák. Na stehnech se mi začínaly dělat modřiny. Tiskl je tak silně, že jsem v nich měla po kině silné mravenčení, když se začaly opět prokrvovat – a díky bohu, že vůbec začaly. Od toho mravenčení se odrážela samozřejmě i má chůze.
Nemohla jsem vůbec skrčit nohu v podkolení, takže jsem šla s napnutýma nohama, mírně rozkročenýma, abych dala nohám prostor se pořádně prokrvit a ty protlačené ruce ve stehnech (asi jako když stlačíte dlaní matraci u postele, jak tam pak chvilku zůstane ten otisk ruky), aby se zase vrátily do původního stavu. Byl ale gentleman. Odvezl mě až domů před barák. V té rychlosti mého úprku jsem u něj v autě zapomněla svojí bundu. Bohužel, ale bála jsem se, že bych v tom autě mohla přijít ještě o něco jiného než jen o tu bundu. Kina jsem se od té doby trochu bála a každý pár, který jsem viděla do kina jít, mi připomínal tento zážitek.
Když to shrnu. Při mém randíčku jsem málem přišla o nohy, rty mi splaskávaly ještě tři dny, málem jsem přišla o svou sebeúctu a přišla jsem navždy o svou bundu. Když jsem přišla domů, lehla jsem si na postel a přemýšlela o tom, jestli takhle bolí nohy po amputaci. Věděla jsem jedno, že na první rande do kina už nikdy nepůjdu. S Panem X (můj bývalý partner) jsem šla do kina až po prvním roce. Jenže s ním byl spíš problém v tom, aby nechrápal v tom kině tak moc nahlas, protože to v některých scénách absolutního ticha, je slyšet. Ale alespoň jsem vždy odešla po svých a bez žádných fyzických škod.
Ponaučení z toho plyne: Nechoďte na prvním rande do kina. A neodsuzujte Tříslovňáky – někdy totiž méně je více.
A jak jste se vy seznámili se svými drahými polovičkami? Máte nějaký nezapomenutelný zážitek z prvního rande?