V Praze se již tradičně koná letos další ročník festivalu sexuálních menšin, který pak vrcholí průvodem hrdosti, zvaným Prague Pride.
Každý ročník má své individuální téma. Tento festival je na naše poměry ojedinělý, originální i s možným sociálním přínosem, a to zejména v pochopení a toleranci sexuálních menšin. Léta se o homosexuálech nemluvilo, za minulého režimu to bylo tabu a s příchodem demokracie ledy pomalu začaly roztávat, ale ne tak, jak by bylo potřeba. Situaci, která nyní v této zemi je ve vztahu k homosexuálům, bych nazval pasivní tolerance. Zájem veřejnosti je nízký, a co se týká komunity, i v ní je velký rozpor. Proto bylo zapotřebí spojit „teplé“ hlavy dohromady a zkusit zapojit veřejnost. Čím více lidí, tím větší porozumění, čím více barev, tím větší viditelnost.
Když jsem se zúčastnil jako pozorovatel první Pride v Praze, přemýšlel jsem, proč ta duhová vlajka. A pak mi to došlo. Jakmile jsem viděl všechny ty lidi kolem sebe, jak jsou různorodí, ale zároveň šťastní, jakou pohodu šíří a co je naopak spojuje, ne rozděluje, bylo mi to jasné. „Every colour of the rainbow“… každý jsme jiný, ale vždy se najde něco, co nás spojí dohromady. Proto jsem rád, že se tu našlo několik schopných dobrovolníků a aktivistů, kteří se snaží bourat mýty a spojit lidi bez ohledu na jejich sexuální orientaci, barvu pleti či postavení. Jde tu především o toleranci. Který jiný festival v republice má takové poslání a potenciál?
Prague Pride není žádný průvod deviantů, úchylů či jiných bláznů, co se chtějí zviditelnit. Bohužel se stále najde i mezi homosexuály značný odpor a netolerance vůči lidem zúčastňujících se průvodu. Jsou to ale lidé, kteří se nikdy žádného průvodu sami osobně nezúčastnili. Většinou jsou ovlivnění mediální masáží snažící se ukázat pouze extrém, který je ale vytržen z kontextu. Poslání festivalu je jasné, boj za stejná práva, bořit mýty, udržovat tradici a hlavně tolerance, a to vše nenásilnou formou zábavy.
Na závěr bych ještě rád připomenul den, který je pro celou LGBT komunitu zlomovým, hlavně co se týká vzniku první GAY PRIDE v Americe a boje za práva homosexuálů. Stalo se to 28. června 1969 v newyorské čtvrti Greenwich Village. Tento den policie provedla v té době běžnou razii namířenou na tamní bar Stonewall Inn, kde se scházeli gayové, lesby, transsexuálové, transvestité a další. Podle policie mělo vše proběhnout hladce jako v minulosti. Pár největších „exotů“ mělo být zadrženo a odvezeno na policejní stanici a majitel baru musel zaplatit výpalné. Tuto noc policie ale tvrdě narazila. Jeden její člen později prohlásil, že se ještě nikdy při žádném zátahu takhle nebál. Ačkoli šlo o policejní akci, která nebyla neobvyklá vzhledem k tomu, že se jednalo o homosexuály, tak tuto noc bylo vše jinak.
Poprvé v moderní historii se konečně vzedmula nevídaná vlna odporu proti teroru, šikaně, fyzickému napadání a homofobii. Někteří účastníci Stonewallského nepokoje se nechali slyšet, že 28. červen byl největším dnem v jejich životě. Konečně se homosexuálové hrdě postavili za svá práva. Odtud průvody hrdosti. Proto, když dnes slýchávám, na co můžeme být hrdí, tak rád zmiňuji Stonewall Inn. Koneckonců, přežili jsme všechny režimy a stále tu jsme, tak proč neoslavovat?
Daniel Ross